V krajině smutku - díl 1.

10. dubna 2011 v 14:09 | Antionette |  V krajině smutku
Tento text najdete i na jiných mých blozích.
Rozhodně jsem ho nezkopírovala!


"Vstávej!" uslyšela jsem za svým ramenem. Vůbec sem nevěděla kdo to na mě mluví a co chce. Ignorovala sem to.
"No tak zlato, příjdeš pozdě!" Až teď sem pochopila, že je to máma, která se mě snaži vzbudit. Otevřela jsem oči a posadila se na velké, nepohodlné posteli z nebesy. Můj pohled zavadil o malého, šedého medvídka, který je lehce potrhaný. Za těch 15 let co ho mám už hodně zbledl, nevypadá zrovna nejlíp, ale to je sotva můj problém. Medvídek je jediným (kromě mé rodiny) co mi připomíná domov. Naši malou chaloupku u vody, přes kterou jsem každé ráno musela plout abych se dostala do školy. Ty dokonalé lidi, co jsem tam znala.
Tu nejlepší kámošku, jakou jsem si kdy mohla přát, která na mě vždycky čekala na místě, kde jsem vylezla z lodičky. Kámošku, která mi pomohla v jakékoliv situaci, v dobré, nebo i ve zlé. Vždycky jsem se na ní mohla obrátit. Ona nikdy nemávla rukou jenom na malýnkým mým problémem, vždycky mě vyslechla a poradila mi. Její rady byly vždy správné. Co by mi asi poradila teď? Mám vstát vůbec z té postele? Nemám rači dělat, že jsem nemocná? Ale já jsem věděla, co by mi řekla. Bát se nikdy není to správné východisko. Nejlepší je postavit se problému čelem, zatnout zuby, modlit se, a bojovat ať to výjde. A tak jsem se otočila na maminku. Byla to ta nejkrásnější žena na světě. Ikdyž nikdy nevyhrála titul Miss, v mé mysli, a v mém srdci byla ta nejkrásnější na světě. Její krásný obličej ve tváři srdce zdobil úsměv. Ne takový, jaký jsem milovala. O tenhle nadobro přišla,
když mi před 5 lety zemřel tatínek a nechal mě, maminku a moji sestřičku na světě samotné.
Její vlasy byly zlaté. Vážně tak vypadaly. Jakkoliv se to zdá netypiké na zlaté vlasy, moje maminka měla pihy. Ne moc, dokonce málo, ale vypadala v nich úžasně.
Její koutky se povytáhly ještě víc.
"Zlato, máš připavenou snídani. Udělala jsem ti tousty - tvoje oblíbené"pokusila jsem se na í usmát, ale podle toho, jak se usmála jsem poznala, že to byla nejspíš jenom nějaká grimasa.
Maminka se snažila udělat cokoliv, aby mi pomohla. Ovšem to není tak lehké.
Vůbec nic není lehké.
Najednou se ve dveřích oběvila moje sestřička.
"Mamí, já se bojím" pověděla. V jejích kásných, modrých očičkách, tak věrně napodobených očím mého otce, bylo ozpoznat obrys strachu...
 


Komentáře

1 Leo151Cole Leo151Cole | Web | 10. dubna 2011 v 14:11 | Reagovat

mas to tu naozaj pekne

2 "xxx" "xxx" | Web | 10. dubna 2011 v 14:13 | Reagovat

Zajímavé .. :) .. Těším se na další ! :)

3 klikli2 klikli2 | Web | 10. dubna 2011 v 14:16 | Reagovat

Píš ďalej, úplne som sa vžila do deja, perfektné, určite ma upozorni na ďalšiu časť. :)

4 Vuittonka™ Vuittonka™ | Web | 10. dubna 2011 v 14:17 | Reagovat

vieš dobre písať, teším sa na ďalší diel! ;-)

5 Lenule Lenule | Web | 10. dubna 2011 v 14:18 | Reagovat

velmi hezké :-)

6 Shadowofhope Shadowofhope | Web | 5. srpna 2012 v 11:13 | Reagovat

Veľmi pekný a zaujímavý blog :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
 Grafika na tomto blogu patří Antionette !!!
The graphics on this blog belongs to Antionette !!!
Die Grafiken auf diesem Blog sind Antionette !!!

By Antionette, mystery-graphic.blog.cz, 2010-2011

Díky za návštěvu!